13. komnata Ireny Budweiserové

02:20 - 02:45, pondělí (25. únor)

Dokument. Ataka panické poruchy donutila známou zpěvačku od základu změnit svůj život. Připravili: V. Žmolík, J. Mach a V. Šimůnek (25 min)

Zpěvačka Irena Budweiserová vyrůstala na vsi nedaleko Rokycan v milující rodině, ale podle starých autoritativních pravidel. Rodiče Irenu nevedli k velké samostatnosti, proto nenabyla nijak vysokého sebevědomí, zato jí zůstala silná vazba na rodinu, která se při odloučení měnila ve strach ze ztráty pocitu bezpečí. Odmala se ráda předváděla. Zpívala na školních akcích, hrála ochotnické divadlo, chodila i na hodiny herectví. Jejím snem bylo jít do Prahy studovat hereckou konzervatoř. Rodiče jí povolili Prahu, ale „komediantské“ povolání ne. Vybrali jí střední ekonomickou školu. V necelých patnácti letech odjela studovat do Prahy a bydlet na internátě. Celé čtyři roky trpěla steskem po domově a školu vystudovala s odřenýma ušima. Po maturitě střídala úřednická zaměstnání, bydlela v podnájmech, zpívala s kapelou na tanečních zábavách a snila o sólové kariéře. Chtěla rodičům i sobě dokázat, že se stane úspěšnou zpěvačkou. Domů se však pravidelně vracela. Dodnes ale musí poslouchat výčitky milující matky, že ji měla poslechnout; mohla zůstat doma, pracovat ve stálém zaměstnání třeba na poště a mít klid. Ve svých třiadvaceti Irena dostala nabídku od Spirituál kvintetu, kterou bez váhání přijala a v kapele vydržela třicet let. Vystoupila s ní i na balkoně Melantrichu po boku Václava Havla v listopadu 1989 s písní Až se k nám právo vrátí. Urputná touha prosadit se i ve vlastních projektech ji vedla k souběžnému vystupování v dalších kapelách s jiným žánrovým zaměřením. Zpívala jazz a blues, dojížděla do Městského divadla Brno, kde přijala velkou muzikálovou roli, a zároveň absolvovala koncertní šňůry se Spirituál kvintetem. Uprostřed dlouhodobého pracovního vypětí jí nečekaně zemřel otec. Zanedlouho poté se na jevišti při vlastním koncertě sama zhroutila. Tenkrát jí silně bušilo srdce, cítila velký tlak na hrudi, podobný srdečnímu infarktu, dusila se a nemohla se nadechnout. Ztrácela kontrolu nad svým tělem a svíral ji strach ze smrti. Mezi diváky byl náhodou psychiatr, který Ireně pomohl. Ukázalo se, že šlo o ataku panické poruchy, kterou do té doby neznala. Více než rok se léčila, brala antidepresiva na podporu serotoninu, hormonu štěstí, docházela na psychoterapii, aby se příčinu svých problémů naučila analyzovat a mohla se jim v budoucnu vyhnout. „Byl to zlomový moment mého života,“ vzpomíná, „bylo mi čtyřicet a došlo mi, že musím začít žít jinak, aby se panická porucha neopakovala.“ Začala cvičit jógu, pořídila si psa, chodí na procházky, ubrala si práci. „Dnes je móda říkat, nestíhám, nestíhám. Po své zkušenosti si myslím, že si lidi můžou sami určit, co chtějí v životě dělat, za jakou cenu chtějí vyniknout a do jaké míry se proto budou přetěžovat.“

Další informace: skryté titulky