Napoleon: Bitva u Borodina

14:30 - 15:25, úterý (11. prosinec)

Dokument Fr. Armáda francouzského císaře proti vojsku ruského cara. Francouzské dokudrama (55 min)

V roce 1811 ovládal Napoleon Evropu od Středozemního moře až po řeku Němen. Proti Britům spoléhal na podporu Ruska. Od vítězství nad carem Alexanderem u Friedlandu roku 1807 jsou Francie a Rusko oficiálně spojenci. Avšak Alexander vyčítá Napoleonovi expanzivní politiku. A navzdory smlouvám povolí britským obchodním lodím vstup do svých přístavů. V Napoleonových očích si tedy Rusko počíná jako nepřítel Francie. Válka! Konečně je to slovo vyřčeno. Během následujících měsíců bude Napoleon pokračovat ve shromažďování vojska u hranic ruské říše. Car Alexander si je vědom, že konfrontace je nevyhnutelná. Dlouze váhá mezi dvěma strategiemi: vydat se Francouzům vstříc? Nebo je přilákat k Moskvě? Kvůli francouzským špionům musí zůstat plán utajen před valnou částí generálů a ruským lidem. Napoleon i nadále ignoruje výzvy k opatrnosti. Jak konstatuje jeho někdejší pobočník Caulaincourt. znovu se vydal po cestě osudovosti, která ho neodolatelně lákala. První den tažení. Přes půl milionu mužů. Mluví francouzsky, italsky, německy, polsky, portugalsky, španělsky. Armáda více než deseti národů pochoduje vstříc svému osudu. Napoleon si přeje bleskové tažení, demonstraci síly, která bude stačit k tomu, aby přivedla cara k rozumu! Chce završit svůj sen: učinit ze všech národů Evropy národ jeden! Napoleon Bonaparte byl přesvědčený, že car Alexander čeká jen na záminku k válce. Rusko si počínalo stejně výbojně jako Francie. Chtělo do Evropy, kam je Francie nemínila vpustit. Některé dokumenty naznačují, že ruský car zvažoval počátkem roku 1811 možnost náhlé ofenzívy na západ! Generál Rapp zahájil z Gdaňska na Napoleonův příkaz průzkum, který potvrdil zpočátku mlhavé zprávy o soustřeďování ruských vojsk. Další informace ze Švédska hovořily o přesunu dvou ruských divizí z Finska do Kuronska. Francouzský konzul v Bukurešti hlásil, že se od Dunaje hnuly směrem k Němenu nepřátelské divize. Zvláštní je, že jindy Napoleon reagoval na zprávy o cizích válečných přípravách bleskově a vytáhl do pole. Příkladem může být Slavkov, Wagram, Jena... Teď však nereagoval. Alexander tedy usoudil, že na podobnou akci nemá dost sil, ani diplomatické zázemí. A tak oba soupeři dál mluvili mnoha slovy o míru, na mocenském kolbišti však hráli nikoliv o mír, ale o čas a spojence. Napoleon Alexandrovi střídavě vyhrožoval a lichotil, poukazoval na svou sílu a vzápětí ubezpečoval, že není v jeho zájmu ji použít. Alexander ujišťoval, že si přeje mír, přitom neustoupil ani o píď. V roce 1811 se začínají rusko-francouzské vztahy výrazně zhoršovat. Jedním z hlavních zdrojů neshod byla i nadále otázka kontinentální blokády. Výhody námořního obchodu s Anglií byly zřejmé. Anglické zboží je kvalitní a mnohé se nedá nahradit cizími výrobky. Rusko nestrávilo mezitím ani vznik Varšavského knížectví. Car byl přesvědčený, že Napoleon chce vytvořit nezávislé Polsko. Na něco takového Rusko nahlíželo jako na bezprostřední hrozbu. Obnovením Polska by na ruské západní hranici vznikl stát, který by uzavřel Rusku dveře do Evropy. Napoleona znepokojily úspěchy Rusů ve válce proti Turecku s perspektivami úspěšného zakončení války. To ho donutilo k urychleným vojenským přípravám. Na válku proti Rusku se začal připravovat od roku 1811, a to jako obvykle velmi důkladně, do všech podrobností. Soudil, že myšlenku koalicí je třeba obrátit naruby: proti Rusku musí zaútočit celá Evropa, všechny vazalské státy. Podařilo se mu uzavřít spojenecké smlouvy s Pruskem a Rakouskem, podle nichž oba státy byly povinny vojenskými kontingenty. Rovněž tak zavázal panovníky, kteří byli členy Rýnského spolku, saského, bavorského a vestfálského krále a méně významné monarchy, aby poskytli vojsko „velké armádě“. Napoleonova „velká armáda“ se nerušeně přepravila přes Němen, aniž narazila na odpor, a táhla dále do nitra ruské říše. 25. června obsadila Kovno, 28. června vstoupila do Vilna. Hlavní síly „velké armády“ v čele s Napoleonem vytáhly 16. července z Vilna a rychlým pochodem směřovaly na východ ve směru Glubokoje – Ostrovno – Vitebsk. Armáda se dostala do neznámého kraje; po obou stranách úzkých cest byl hustý, vysoký, neprostupný les. Vstupovali do neobydlených vesnic. Místní obyvatelé odešli; pálili mosty přes řeku, hnali s sebou dobytek a ničili všechno, co by mohl nepřítel ukořistit. Když se Napoleonovi nepodařilo vnutit na začátku tažení nepříteli boj, snažil se obejít obě ruské armády z různých stran, rozdělit je a jednu po druhé zničit...

Další informace: skryté titulky