Televizní programy

Datum

Centrum.cz
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo

Souboj titánů II

  • Logo
  • 50 minut | dokument
    • Pekelné konvoje. Dokumentární cyklus Fr. Opakování 19.9./ČT2. Spojenecké námořnictvo, aby mohlo zásobovat Sovětský svaz, shromažďovalo konvoje, jejichž úkolem bylo proplout arktickými oblastmi, kde na ně číhaly německé ponorky i nepřátelská letadla
    Navzdory neustálému dennímu světlu bránila v létě lodím udržovat vizuální kontakt mlha. Naopak v zimě, při teplotě minus 50 stupňů, byly nástavby na lodích zatíženy ledem. Konvoje se pohybovaly vpřed v neustálé tmě. Tisíce očí byly upřeny do tmy, z níž se mohla kdykoli vynořit ponorka nebo ledovec. Všichni námořníci na arktických konvojích věděli jedno – pokud bude jejich loď napadena, je to téměř jistá smrt. Od srpna 1941 až do konce války se konvoje obchodních lodí, které vyplouvaly ze skotských přístavů nebo se shromažďovaly v Reykjavíku na Islandu, vydávaly přes Severní ledový oceán, aby dopravily výbušniny, zbraně a munici, vozidla, benzín, tanky a letadla, ale i potraviny a léky do ruských přístavů Murmansk, Archangelsk a Molotovsk. Během čtyř let převezlo více než 70 konvojů do Sovětského svazu vybavení o hmotnosti 4 miliony tun. Konvoje proplouvaly nelítostnou krajinou, uprostřed ledu, mlhy a sněhových bouří, často na rozbouřeném moři. Neměly žádnou leteckou ochranu, a aby toho nebylo málo, jejich trasa vedla v blízkosti německých letišť v Norsku. Některé z nich byly téměř po celou délku své trasy, osm až deset dní bez přerušení, napadány bombardéry letícími ve velké výšce, pak střemhlavými bombardéry, torpédovými letadly. Především na ně čekaly vlčí smečky ponorek nebo hladinová plavidla, včetně superbitevní lodi Tirpitz. Aby omezilo ztráty, které obecně způsobovala nedostatečná disciplína kapitánů obchodního loďstva, zavedlo Královské námořnictvo velmi rychle striktní pravidla. Musela vždy existovat formace 9x4 lodě, přičemž zásobovací tankery byly uprostřed formace a záchranné lodě v těsné formaci s centrální kolonou. Navzdory často nepříznivým povětrnostním podmínkám bylo nutné dodržovat rádiové ticho a při změně kurzu se komunikovalo pomocí vlajky. Každá loď, která nedokázala udržet rychlost osmi uzlů, musela být opuštěna a její posádkou potopena. V noci ze 4. na 5. července 1942 se plavba konvoje PQ-17 stala jednou z největších námořních katastrof 20. století. Formaci tvořily dvě 35 000 tun vážící bitevní lodě, letadlová loď, sedm křižníků, osmnáct torpédoborců, asi dvacet korvet a další malé doprovodné lodě. Byla však rozptýlena skoro 400 kilometrů severně od Severního mysu, přičemž obchodním lodím bylo nařízeno, aby samostatně zamířily do ruských přístavů. Spojenecké nákladní lodě byly ponechány svému osudu. Rozkaz k rozptýlení zachytila německá ponorka a oznámila to velení. Pro smečku „Eisteufel“ to byla nečekaná zpráva. Půlnoční slunce svítilo na klidné moře, které jen místy pokrývaly cáry mlhy. Podmínky pro útok byly ideální a obchodní lodě byly snadnou kořistí –lov byl zahájen. Z 37 lodí v konvoji se podařilo dosáhnout cíle pouze 11 plavidlům. Na moři se jich 26 potopilo. 430 tanků, 210 letadel a téměř 100 000 tun válečného materiálu skončilo na dně moře. Mnozí z 1300 mužů, kterým se podařilo dostat do Archangelska, měli kvůli omrzlinám doživotní následky. Byly i kruté případy, kdy lidé ze ztroskotaných lodí, které vyzvedly jiné lodě, se opět ocitli ve vlnách poté, co se potopila i jejich druhá loď, a tak pluli týdny podél ledových břehů Nové země než přistáli v Norsku, kde byli okamžitě uvězněni.