Televizní programy

Datum

Centrum.cz
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo
Program logo

Souboj titánů II

  • Logo
  • 55 minut | dokument
    • Poplach, německá ponorka! Dokumentární cyklus Fr. Druhá světová válka na moři byla neoddělitelně spojena s modernizací a masovou výrobou lodi s velmi specifickými schopnostmi-ponorky. Hrůzostrašné souboje na vlnách i pod nimi, hrozba, která mohla přijít odkudkoli a kdykoli, a úzkost z uzavřeného prostředí
    Ponorky, které Němci vyvinuli, byly během druhé světové války pro oceány tím, čím strategické bombardéry pro oblohu. A Němci nebyli jediní, kdo je vyráběl. Ač se to dnes, po skoro devadesáti letech, může zdát zvláštní, na začátku druhé světové války se nacistické Německo pro ponorky ještě nerozhodlo. Admirál Reader, velitel říšského loďstva, dával přednost ohromným bitevním lodím, jako byly Bismarck a Tirpitz, obrům, o nichž se domníval, že budou schopny čelit britskému královskému námořnictvu. Teprve v lednu 1942, po nástupu admirála Dönitze, jednoho z nejhorlivějších stoupenců nacismu, byla zavedena do praxe námořní strategie, v jejímž čele stály německé ponorky. Admirál Dönitz ze svého velitelství v Kernevelu v Bretani tři roky řídil ponorkovou zbraň, na jejímž vývoji pracoval jako nikdo před ním. V roce 1939 mělo Německo jen asi šedesát plavidel, ale v následujících letech jich bylo vyrobeno a spuštěno na vodu na tisíc. V Lorientu se nacházela jedna z největších ponorkových základen v Evropě, která je k vidění dodnes. Od té chvíle začalo v severním Atlantiku soupeření, skutečná honička plná zvratů, tragických událostí i slavných činů. V oceánském ringu se měly střetnout dvě znepřátelené mocnosti. Na jedné straně se Velká Británie, od roku 1940 zcela izolovaná, která měla jedinou šanci – chránit konvoje připlouvající ze Spojených států, jeden z jejích ojedinělých zdrojů zásobování. Na straně druhé chtěla Německá říše samozřejmě udělat vše, co bylo v jejích silách, aby zabránila nákladním lodím doplout do britských přístavů. Více než 3500 lodí naložených nezbytnými zásobami ze Spojených států a Kanady bylo potopeno, což stálo tisíce životů. Německé ponorky, takzvané U-Booty, zásobované palivem a municí na moři měly téměř neomezené pole působnosti. Německá propaganda je přezdívala „šedí vlci“ velkoadmirála Dönitze. Naháněly Anglii takový strach, že Churchill později přiznal, že si na okamžik pomyslel, že mu ponorky prohrají válku. Je třeba říci, že rok 1942, který znamenal pro spojence strašlivý rok, neboť Německo vítězilo na všech frontách, byl nejdramatičtější právě v Atlantiku. Německé loďstvo bylo na svém vrcholu. Dönitz zdvojnásobil svou agresivní politiku, každý měsíc se stavělo dalších 20 ponorek. Byly navrhovány nové modely, ještě výkonnější, rychlejší, tišší a hůře odhalitelné. Byla definována jejich taktika, ponorky útočily ve vlčích smečkách a díky nízké siluetě byly na hladině prakticky neviditelné. Na signál se pod rouškou noci vrhly na svou kořist. Jiné si počínaly jako staří osamělí vlci, přibližovaly se k americkému pobřeží, využívaly slabosti pobřežní obrany a zůstávaly 50 nebo 100 metrů pod hladinou, kde čekaly na průjezd konvoje, na který pak uprostřed noci zaútočily a pak zmizely jako duchové. Toto období bylo pro německé ponorky natolik úspěšné, že se Dönitz rozhodl pro masivní útok na východní pobřeží Spojených států, při němž bylo za pouhých osm měsíců potopeno ohromujících 600 amerických lodí. Když se kapitáni a jejich posádky vrátili ze svých misí, byli německým lidem oslavováni jako hrdinové. Dostalo se jim nejvyšších poct. Přes veškeré vynaložené úsilí však Hitlerova říše svůj souboj s Británií v severním Atlantiku nevyhrála. Co se tedy stalo? Jak mohli Němci tuto bitvu prohrát? Aby se vypořádali s německými ponorkami, vyvinuli spojenci novou třídu stíhačů – torpédoborce a modernizovali své prostředky pro odhalování hrozby. Do konce války bylo za krutých okolností zničeno 700 ponorek a zahynulo 32 000 námořníků. Zásobovací linie však přerušeny nebyly, přestože při divokých útocích na konvoje zahynulo více než 40 000 spojeneckých námořníků, většinou civilistů