TV program - Prima MAX

Drama VB (2015). Maria Altmannová, válečná židovská uprchlice, se hodlá pustit do soudní pře s rakouskými úřady, aby získala umělecká díla, o kterých se domnívá, že právem patří její rodině.

Marie Altmannová (Helen Mirrenová) žije v Kalifornii, pohřbívá sestru a do toho se pokouší o získání majetku své židovské rodiny, který zabavili za druhé světové války nacisté. V sérii flashbacků v průběhu filmu vzpomíná na své dětství obklopené uměním, anšlus Rakouska, svatbu, příchod nacistů do Vídně, rabování židovského majetku a nakonec i na svůj a manželův dramatický útěk z obsazeného města za sestrou do LA a na své první začátky v Americe. Vzpomíná také s výčitkami na své rodiče, které ve Vídni nechala. Po sestřině pohřbu objeví v její pozůstalosti dopisy ze 40. let, ve kterých se její rodina neúspěšně pokouší dostat zpět umělecká díla, která jim byla zabavena. Marie si vzpomene na ten nejzajímavější obraz, který vlastnili, tedy na “Dámu ve zlatém” od Gustava Klimta, který je objednaným portrétem její tety Adele Bloch-Bauerové, ke které měla velice vřelý vztah. Požádá o pomoc syna kamarádky Barbary Randola Schoenberga (Ryan Raynolds), který právě začíná jako právník. Ten s ní původně spolupracovat nechce, jelikož jeho žena čeká druhé dítě, jemu zkrachovala soukromá advokátka a Marie si nemůže dovolit mu za právnické služby moc zaplatit. Marie se ho snaží přesvědčit skrze jeho židovský původ, Randol nakonec souhlasí až když se dozví, jakou hodnotu obrazy mají. Rozhodne se tedy jet na uměleckou restituční radu v Rakousku, přesvědčí i Marii, aby jela s ním. Marie Altmannová se tak poprvé od začátku války vrací do rodné vídně v roce 1998 a ke svému zklamání zjišťuje, že obraz její tety se stal “rakouskou Mona Lisou”, tudíž se ho ministerstvo kultury není ochotno vzdát. Marie s Randolem ve Vídni intenzivně procházejí archivy a pracují, připojuje se k nim i rakouský novinář Hubertus Czernin (Daniel Brühl), kterému na restitucích nebývale zálěží. Podaří se jim zjistit, že obraz rakouské galerii odkázala Mariina teta Adele před svou smrtí v roce 1925, avšak za předpokladu, že obraz poputuje do galerie po smrti jejího manžela. Závěť se ale navíc ukáže jako neplatná, jelikož honorář Klimtovi vyplatil Adelin manžel, takže Adele obraz nikdy nevlastnila a nemohla ho odkázat. Nebyla splněna ani Adelina podmínka, obraz byl totiž nacisty zabaven a vystaven ještě několik let před smrtí jejího muže. Restituční rada i přesto rozhodne ve prospěch Rakouska, Randol na uměleckou restituční radu podá žalobu, ta je hned zamítnuta. Soud v Rakousku by vzhledem k ceně Klimtova obrazu stál několik milionů dolarů a to si Marie Altmannová nemůže dovolit, s Randolem se tedy vrací poražení do Spojených států. Až o několik měsíců později objeví Randol Adelin portrét na knize v knihkupectví v Americe. V Rakousku mu začalo záležet na své rodinné historii a i přesto, že dál není Marií placen, se rozhodne začít jednat. Jelikož podle knížky rakouské ministerstvo kultury obchoduje s odkazem Klimtova obrazu na území USA, je možné na ně podat žalobu u amerického soudu za zpochybnění nároku na obraz. Odvolání jde k Nejvyššímu soudu Spojených států, kde soud rozhodne ve prospěch Altmannové, je však třeba případ projednat ještě před panelem tří arbitrů ve Vídni. Tam už Marie původně jet nechce, kvůli nátlaku, který na ní rakouská vláda vynakládá. Randol se ale nechce vzdát a do Vídně jede i přes Mariin nesouhlas, Marie ho nakonec přeci jen ale přijede podpořit. Czernin se jim předtím přizná, že jim tolik pomáhá právě proto, že jeho otec byl nacista a on se rozhodl, že se svou prací pokusí odčinit zlo, které jeho otec napáchal.Randol zde porotě připomíná význam slova “restituce” a nutí je nahlédnout do svého národního svědomí, když poukazuje na to, kolik cenných obrazů v galeriích Rakousko vlastní jen díky tomu, že byly během holocaustu zabaveny židovským rodinám. Porota také rozhodne ve prospěch Marie Altmannové…